Kdo je a kdo není? Kdo má, co já nemám? Kdo touží po nechtěném.
Takže si to přiznejme. Zase jsem se sekla. Přes rozpočet. Dělám chybu za chybou. Facku. Sem a sem. Ve středu jsem stihla udělat několik blbostí. Úsměv zůstává jen nad vzpomínkama. Vrásky nad zbytkem, co si nepamatuju. Dostala jsem klobouk. Vydražený za 4kila. Následně jsem ho vytratila. Už nikdy nebudu vypadat jako Harry Potter. A chci sakra vědět, co všechno jsem ještě natropila, krom napůl rozbourání baráku a tvrzení neznámým lidem, že ten pán támhle je můj budoucí přítel. Co se to se mnou kurva děje?
Měla bych se koncentrovat na jiné věci. Nepít tolik kávy a nepsat do blogu. Spláchnout všchno do umyvadla a představovat si tobogán vzpomínek šplouchat rourama, které máma kdysi konstruovala. Občas se usadí něco na chvíli a snaží se reagovat s chromem. Marně. Půjde dál dolů do stok. Mám vůbec tu slabost tohle všechno udělat. Zahodit sebe samotnou a být chodící Veronique s umělým výrazem v tváři, vybělenýma zubama a věčně vykulenýma očima?


Možná bych neubližovala okolí... Možná bych tak nelitovala věcí, co jsem řekla nebo chtěla říct. Možná by bylo lepší zase zmizet, ty mizerná...