A oni, ti, kteří vlastní svět bez barev, bez slunečních paprsků, ti, kteří potřebují nás a nevědí, že my potřebujeme je, ti, co nepláčí a nelitují se, ti věří.

Jaký je svět bez stínu. Mít jen obrysy, které rýsuje naše představa. Hrany, osnovy. Bod po bodu.

Kdyby tak zobák ťuhýka nevyrýpával díry v dalších a dalších skicách mé ohnilé fantazie, kdyby nebylo, co je, kdyby páry vod nestoupaly vzhůru, kdyby odporová síla dokázala překonat gravitační a my bychom padali, padali nahoru, kdyby bezpečnost zásahu byla doopravdy bezpečná, kdyby naše bezmezné sobectví bylo utopeno ve studu, kdyby se dřina rovnala výsledku, kdyby fungovalo Murphyho perpetum mobile, kdyby člověk byl tvorem asexuálním a pohlavní dimorfismus neexistoval, kdyby...

...tak bych možná dospěla, chovala se na svůj věk, byla vážná, nudná, chtěla si vychutnávat života tuctovostí a nesmyslným kurevstvím, chtěla... a já stejně nechci.


a přece jen mě kupředu postrkuje myšlenka vzájemné lásky rodičovské (nikdo mě nikdy nebude mít rád jako oni), esemeska ze Španělska (je tam krásne, surfuje se dokonale, moře akorátní...), bezmezně nabytý plánovač (práce- hlídání, Rio, riviera, škola, kola, spin a všechno dokola), přípravy na Bezbariery.


A taky, když prší a vám se rozsype taška plná papírů... jo, rozbrečela jsem se nesmyslnou beznadějí, kterou jsem v té chvíli cítila. Ne kvůli papírům. Čert je vem. Kvůli všemu. Stála jsem nad nima jak malá holka a brečela a v tu chvíli jsem se cítila odlehčeně. Všechno, co jsem v sobě dusila měsíce šlo ven. Připadala jsem si krásná. Volná. A ve skutečnosti? ...