Sebastiano V.

Někdy je fajn mít něco jen pro sebe. Jako já teď mám tohle ticho. Prostřední ze tří úplně jiných potomků mých rodičů.
Od batolete jsem musela sdílet všechno. Dědila jsem po sestře, jako pak bratr dědil tepláky apod. po mně. Teď dědím já po něm. Tím jen naznačuju, že mi to nevadí sdílet s ostatními. Tik, buch, tik. Sestra odjela na hory s přítelem a zbytek šel do kina. Fretka a já, my dva sami. Nechám ho spát na pohovce, shoulený do klubíčka u mých nohou, jindy bych ho z ní smetla, ale teď ho tam prostě nechám. Říkejme tomu malá odměna. Za co?
Zase jsem utekla od celé pointy. Jak často sem vůbec píšu a kdo mě vůbec čte? Zítra mám první přípravný kurz. Jediné, co mě nestraší z toho všeho, je plavání. Jo, plavu výborně. Teď je to na úsměv. Plavu brilantně. Taky jsem citlivá a v bazénech plave spousta chemikálií, které mi oslabují kožimunitu. Táta má hrdě vystavený diplom své dcery na stole. Tam. Na generálním štábu. Vedle dalších a dalších fotek štastné rodiny.
Každopádně mám o starost míň. Brigádu ve dne mám, už jen brigádu v noci a tábor s genáčkem. Jsou věci, které děláme a po nějaké době jsou nám odporné, ale přesto je děláme rádi. To je jedna z těch věcí. Handicap. Potřebuju mít pocit, že mě někdo potřebuje. A já mu to políčko potřeby dokážu zaplnit.
Původně jsem chtěla napsat, jak trávím páteční večer. Protože je skvělej. Ležím na své dokonalé pohovne, poslouchám srdceryvné etýdy, studuju francouzštinu a dělám si testy. Ať to zní, jak chce uboze. Není. Měl to být krátký odstavec. Není. Mám tu na přečtení Labuť. Devítikorunovou knížku. Mafie. Jsem na ni hrdá. Devět korun.
Není zítřek. Giulio Caccini - Ave Maria.


a ...