Mangrovová pole

Jak se to dělá, když máme, co říct, ale nevíme, která slova volit, jak se u toho tvářit? Má prořízlá ústa melou a melou, někdy předbíhají myšlenku, pointu. Pak bych se vážně chtěla smát, ale to už adresát divně zírá a mohla bych ze rtů číst, jak jsem to zas zpískala.
Dnes jsem si povídala s bublinkama. Zní to divně. Eukalyptový olej proti celulitídě mě pálil v očích a v duchu jsem proklínala svou dobráckou sestru. Obešla bych se bez oleje. Žeby náznak nějaké skutečnosti? Vyskočila jsem a zkontrolovala své pozadí. Skorospokojená jsem usedla a pokračovala v duchaplném rozjímání. Proudění vody s bublinkama mi způsobovalo bolest a zabraňovalo spánku. Zničená 30ti minutami, které mi měly pomoct, oblékla jsem se a razila si cestu domů práznými ulicemi.
Donutila jsem si stáhnout vlasy dozadu, obléct triko po bráchovi, narazit špunty do uší a uběhnout párset metrů. Pohledy. Hopsala jsem možná jako velikonoční zajíček, ale to jsem vážně vypadala tak legračně?
Snědla jsem tři pomeranče a upražila si mandle v karamelu tak, jak je umím stejně jen já. Taky jsem chvíli přemýšlela o tom, co chci v budoucnu dělat, pustila si MGMT a rozčilovala rodiče hulákáním.
A jestli to nešlo z tohodle článku vycítit, tak jsem vážně šťastná. A co bude? Otevřeme tu láhev sladkého červeného nápoje z Francie, pustíme si k tomu "Le petit poucet" a potichu se vkradem každý do svého světa, který je ostatním neviditelný.

Můj vám a mně ten váš a tak to má asi být.