Stíny minulosti

„A co se stane, jestliže selže?“ Hloupost. Morálka selhat nemůže. To my jsme strojvůdci našeho vlaku a za jakých okolností bychom se chtěli snížit ve vývojovém žebříčku?
„Za extrémních“, zní mi v uších, „za podmínek, kdy nám rozum sdělí, že už to déle nevydržíme, tuhle situaci, ten rozpor sám se sebou a ohlásí vypnutí na nějakou dobu. Dobu úměrnou vypnutí morálky“. Jenže mozek se pak zase zapne, ne? „Pravděpodobně.“ Tak ale to je ta chvíle, kdy si uvědomím, že jsem selhal, že jsem udělal něco, na co nejsem pyšný. „Proč nebýt hrdý, že jsi udělal dobrou věc?“ Nebyla správná nebo byla? Jsem hrdina. „Vidíš, sám sebe vidíš jako hrdinu, ale ostatní tvé selhání vycítí.“ Jsme jen lidé. „Ano, nejsme zvířata, už ne. Možná jen ty jsi si na chvíli vybral být tygrem. Bez emocí, bez morálky. Jen tak prorážet cetsu davem s heslem, kterému sám nevěříš, že ne? Heslem, které bylo možná jen záminkou. Bojoval jsi za vlast. Za lidi. Že?“ Ale já smýšlel správně. Dělal jsem pouze to, co mi bylo předurčeno. „Lžeš sám sobě. Činil jsi, co jsi chtěl. A škodil tím okolí.“ Ne, to ne, já si uvědomuji, co jsem dělal, co dělám a co chci. Tak je to správně, ne? Uvědomuji si své chyby, tím se zříkám nebe. Nechci ho a nepatřím tam. Selhal jsem možná, ale nezničil tím nikoho, slyšíš? NIKOHO. „Vidíš, stále si to neuvědomuješ. Zmáčkni knoflík s označením Morálka. Na vlastní riziko, příteli. Nikoho jsi nezničil, to je patetické.“ Proč? Máš pravdu, je vyplé, ale co se stane, když ho zmáčknu? „Možná zemřeš. Uvidíš, co jsi provedl. Neuneseš břemeno své nelidskosti. Možná už zapnout nepůjde. Pak je mi tě upřímně líto a ztráceli jsme spolu čas.“ Ani jedna z možností není příjemná. Zapomenu, ano, zapomenu na všechno. „Hodně štěstí, bláhový.“
Potopení lodi. Morální ztroskotání. „Konečně chápeš. Dvě věty se stejným obsahem.“ Je vůbec možné vylovit loď ze dna oceánu a žádat ji, aby doplavala nakonec své cesty? „Jestli ano, budu tě uctívat.“ Jdi z mé hlavy, chci být sám. „Ty už jsi...“



Kafe a psaní. Ůnik do svého světa bez hranic.
Jednou napíšu knihu. Bude o okurce a jejím emotivním světě, kde se všichni dří vnebo pozděj řežou.
*zblázněná*