Poránu

Šest. Osm minut. Dýchám pokožkou a i tenhle svět je zatím napůl snový. Nadmutí hrudníku a vniknutí vzduchu do plic mě dostatečně povzbuzuje. Pocit nadprůměrnosti. Dýchám. Tyhle pocity jsou všude kolem nás, jen je ignorujeme. Neumíme si roztřídit ďobré a špatné. Jsme schizofrenní liga. Polikáme barevné pilulky. Růžová na bolest, bílé universum. Děláme si všechno hektické a o to líp pak umíme naříkat a sténat v rohu. Chtěla bych napsat "Ale ja ne, ja jsem vyjimka". Bohužel. Píšu a neumím to. Je to jen jakási póza, post, kterého bych chtěla zdárně dosáhnout, ale všichni víme, že na něj nemám. I tak, i tak. Budu psát. Už není nikoho, kdo by mě dokázal utišit ve štkaní. Schizofrenie je nemoc. A já jsem nechtěla okrovou barvu ve snu. Teď už se objevuje už i v Dreamlandu, což je z pohledu Dreamqeen podpásovka.