Pokud jste dnes viděli neučesanou brunetu s velkýma zelenýma brýlema sedět v parku na lavičce s prázdnou bomboniérou v klíně, tak jsem to byla já.
Místo aby poslušně ráno vyskočila z postele, vstala až kolem 9té a v klidu posnídala kafe s čtverečkem čokolády. Tak jak to dělá už několik let. Šla si nechat orazítkovat index na kožní a pak se ubrala směrem k tomu parku. Překvapivě tam nikdo nebyl. Nikdo se na ni nedíval přes prsty, nikdo nechtěl vědět, proč se nesměje, nemračí, nepláče. NIKDO.
Vlastně ani nevím, jestli mě to všechno uklidnilo nebo rozhodilo. Zase lžu sama sobě, že nevím, nevím, proč jsem porušila své mravní zásady. blah blah blah. Protože tenkrát to bylo všechno fajn. A současné postavení hvězd na mé obloze nemluví nijak pozitivně, ani negativně. Ono totiž nemluví.
A co je na tom všem pozitivní? Koupila jsem si kupu knih. Takže nijaká změna. Pořád budu mluvit o těch dobrých a špatných knihách. Pořád budu poslouchat, že číst není důležitý, že vy máte podstatnější věci na práci a pořád tu budou ty nechápavé pohledy při vyslovení cizího slova a nebo jméno světového spisovatele.
Protože ať se stalo, co se stalo, já jsem ta samá nečitelná neznámá.
hraje viafón.
Žádné komentáře:
Okomentovat