Ležely jsme na posteli a smály se. Čemu? To už nevím. Vypoulená bříška nás bolela a rozzuřený tatík pobíhá po pokoji a snaží se nás utišit. A jakoby prakl ten poslední nerv. Schytaly jsme obě dvě po pohlavku. A my se smály dál. Ještě víc a hlasitěj. Nevím, co se v něm hnulo, ale přidal se. Vzdal se chvíli toho dospělého světa. Jen na chvíli. Mám užasného tátu.
Jo...Stejně to všichni chtějí slyšet. Tak fajn. Cítím se nadmíru sama. Ti, co mě znají, tak jen jako kůrku z chleba, který se nikdy neodvážili rozříznout. Ve vnitř by se mohlo skrývat cokoliv. A proč taky, že? Ta kůrka je dostatečně fajnová.
Nebaví mě tahle hra.
wanna quit, so just let me DO IT!
"Le scaphandre et le pappilon". To je můj únik od světa plného papírů a nesmyslné práce. Únik od té bolesti.
3 komentáře:
Mám nějakou náladu, nejspíš tu co mě pronásleduje už pět let, bezmyšlenkovitě třídím fotky, fakt už nic nevím, rozkliknu záložku na tvůj blog... tolik miluju, když věci ožívají díky duševnímu rozpoložení, a nejvíc ze všeho, když z ničeho nic přijde ta chvíle předvídání - věci ožívají mnohem častěji a víc než je zvykem, přichází pocit kdy jakoby vím, že přijde další a ještě mnohem víc naladěná pro aktuální podobu něčeho ve mě.
:) no jo já vím, už mlčím.
PS: Možná máš za týden narozeniny, tak když tak všechno nejlepší.
Protože se má přát předem.
Moje sestřička i taťka mi přeje vždycky předem.
Mám totiž taky úžasnýho tátu a ještě víc sestru :)
ja o tom psala taky..i kdyz jinak :) dusevni hygiena je silet a vracet se do doby, kdy jsi byla nejstastnejsi.
Chtít říct "Vím, jak se cítíte".
Chci říct "Vím, jak se tohodle pocitu zbavit".
Chci toho tolik.
PS: Možná. A možná děkuji. Nebo určitě. Těší mě fakt, že lidi, která znám léta si doteď nepamatují den mého narození a Marek, který je mému světu anonymní, mi přeje už týden předem. Vykouzlí mi to úsměv. Zaručeně!
Okomentovat