ALergie útočí. Ta věta mluví sama za sebe. Ta kreátura s vypoulenýma očima (za normálního stavu) a velikostí pingpongového míčku v dobách jarních, na mě dnes pohlédla do zrcadla a něco se ve mně hnulo. Žádné pozdní včerejší prošůto.
a tak...
Dopoledne jsem strávila civěním z okna a recitováním francouzkých básniček jen tak pod fousy. Proháněli se tam lidi všech velikostí, tvarů i patvarů, každý svůj. Barevnost tohodle světa by se omezovala na šedou, černou a občas nějaká nevkusná růžovou a zamyšlený(zamračený?) obličej. Tak jsem si ho vybravila akvarelem.

Vyhýbáme se očním kontaktům. Všechno je tak hrozně neosobní, vzdálené. Mám magická sluchátka. Hladina adrenalinu se uklidňuje a navozuje se stav šukéznosti. (miluju, jak todle slovo zní). ŠU-KÉ-ZNOST! Člověk vnímá ty synchronizované tvary, zakomponovanost do celku, gotika, secese. A dál jen dné-viafón (tu)

Tohle je první slátanina v Březnu a zřejmě je čas posunout se někam dál.
Tags: druhé město, free hugs, romantismus, gogol, toma natura, šifrovaný vzkaz, kód124