Když jsem ráno otevřela oči, ucítila jsem jakousi úlevu. Polkla jsem. Opuchlý krk a chraptivý hlas zmizely se včerejším dnem. Slezla jsem těch 6 schůdků z postele (předtím jsem poupravila kouzelný vlak, kt. visel záhadně nakřivo) a vykročila k oknu. Venku byla ještě tma.
Po zádech mi přejížděl mráz a já měla chuť udělat něco. Cokoliv. Zpívat, utéct bosa a tancovat. Horečka. Ta mi zůstala. Věrná přítelkyně Osamělosti. Mám je obě. Hrajeme si. A já? Jsem vrah. Pilulkou a sklenkou vína je odbourávám. Bylo jich už dost. DOST.
Ta okna jsou namrzlá a izolepa, ta jediná, která drží tabulku skla pohromadě, se pomalu odchlipuje. Jako malá jsem na okna dýchala a kreslila si. A pak jsem s obdivem mámu pozorovala, jak to popatlané okno beze slova umývá (aby přece nebyla ostuda). V té době jsem chtěla být velká. Teď už nechci.
"Hold your breath and count to ten, And fall apart and start again, Hold your breath and count to ten, Start again, start again... Hold your breath and count your step, And fall apart and start again, Start again..."
Žádné komentáře:
Okomentovat